14.5.2025
Ráno jsme  posnídali, sbalili se  a odjeli směrem na vyhlídku Mali i Krujës. Nadmořská výška cca 1100 metrů. Cesta nahoru nebyla pro bázlivé. Úzké silničky, vzpínající se vzhůru natolik, až jsme přivírali strachem oči.

Shora občas na silnici spadl kámen a zůstal ležet na asfaltu. Anebo zahradila cestu pasoucí se koza. Občas i více koz. Pozitivní ovšem je, že silnice vede až nahoru a po celou dobu zůstává asfaltová. Časem bude mnohem hůř a na tuhle cestu ještě budeme nostalgicky vzpomínat, ale to zatím netušíme.

U vyhlídky je pěkné prostorné parkoviště zdarma, byli jsme na něm takhle po ránu téměř sami. Jen trhovci rozkládali svou nabídku ku koupi a pak nějací dělníci, kteří to tam opravovali.

Výhled z Krujské stolové hory je opravdu kouzelný. Koukáte do krajiny protkané jezery a z jedné strany dokonce vedou i schody dolů, docela strmě teda, říkám si, když vidím zezdola stoupat k nám babičku.

Ta to ale nemohla dát až z městečka, koukneme na sebe při vzpomínce, jak dlouho jsme sem jeli autem. A tak jsme se rozhodli cestu prozkoumat a seběhnout dolů.

A taky že ne.
Kousek pod námi jsme objevili jeskyni, tu, kterou jsme před chvílí marně hledali na druhé straně. Ta slouží jako muslimská modlitebna. Samozřejmě, že ji chceme prozkoumat i  uvnitř, bohužel ale na sobě nemám dlouhé kalhoty, jen kraťasy.  Taky tu ale nikdo nehlídá, a tak se jen zuju, poslušna nápisu u vchodu, a vniknu dovnitř.

Svítí tu svíce, obrázky, hezké a zajímavé to tu je, je jasné, že spolu s vyhlídkou z hory máme pěkný zážitek.

Před námi je ale další dlouhá cesta, kterou strávíme v autě. Dalším vybraným cílem je Mys Rodon. Navigace nás vede prý nejkratší cestou, a tak poskakujeme pěkně pomalu po výmolech a kosti nám rachotí jako umrlcům z hororu. Krajina je tu ale krásná, s postupným výhledy na moře. V jednu chvíli jsme zblikli věžičku kamenné mešity a ta nás zaujala. A byla pěkná jak zvenčí, tak i zevnitř. A stejně jako kostely u nás, ani tady ji nikdo nehlídal. Stačilo vzít za kliku a vejít dovnitř.

Ovšem čím blíže jsme se dostávali k mysu, tím horší byla silnice. Výmol střídal díru a díra střídala výmol. Nakonec jsme se přikodrcali k výběrčímu. Ne, nevybíral daně, ale Mys Rodon podléhá  poplatku za vstup na jeho území.

TO nás vyšlo na  100 leků na osobu.

Ovšem samotný Mys i Jadersné moře, to je jedna velká nádhera. Od parkoviště kousek za pláží vedla cesta, po níž jsme se po pár desítkách metrů dostali nejdřív ke zdejšímu kostelu. Ten byl bohužel zavřený na zámek, takže jsme se dovnitř nepodívali.

Hned za ním se ale před námi rozevřela mořská hladina. A vypadalo to tu jako v pohádce. Opuštěná loďka, molo, rybáři, pár plavců…..

Na druhou stranu však i řasy, zbytky, co tu lidé zapomněli. Prostě Balkán se vším šudy včetně svých záporných stránek. Za pár let nebo spíš desítek let to tady snad také bude jiné.

I když, co si budeme říkat, stejně jako sem možná jednou přijde pořádek, ekologie a ochrana životního prostředí, odejde zase něco jiného. Divokost. Nespoutanost a autenticita. To jsou všechno spojené nádoby, ať se nám to líbí anebo ne.

Pro mě byl ale tenhle kousek přírody překrásný. Nad nedostatky dokážu přimhouřit oči. Není to moje země a nemám tedy právo kritizovat. Stačí jen „wau“, což si mys Rodon rozhodně zaslouží.

A pak zout sandály a bosýma nohama vstoupit do vln Jadranu. A to je teda šok. Skoro povyskočím, jak je ta voda studená. Kamarádka dokonce vyběhne zpátky na břeh.

Po chvíli se ale obě shodneme, že po několika minutách si člověk zvykne a voda už mu připadá přijatelná. Sakra, kdybych si namísto dlouhých rukávu a nohavic pro případ, že by byly nutné ke vstupu do kostela, přibalila do batůžku z auta plavky!

Není to sice daleko, mohli bychom se pro ně vrátit, ale honí nás čas. Ještě je tu totiž Skadarská. pevnost. A ta se nachází, jak nám prozradí na břehu se opalující dva Češi, od parkoviště rovnou na druhé straně. A bude to kapku dál, než sem, protože sem je to od parkoviště doslova pár kroků.

A tak tedy jdeme.

Cestou necestou, úzkou cestičkou. Nejprve nás zaujmou jakési zbytky staveb po pravé straně a vyhlídky na moře po levé. Asi to bude ono, říkám si a i když je to celkem pěkné, zas tak odvaření z toho nejsme.

Jenže, když už se chci otočit, že půjdu nazpátek, z úzké pěšiny po mé levačce se vynoří  nějací lidé. Cesta tedy vede evidentně dál. Tak tam jdeme i my a jdeme a jdeme, až se před námi rozevře pohled na skutečné zbytky pevnosti. Ta je položená nízko, až u mořské hladiny a vypadá jako z pohádky. Působí opuštěně a ani  poměrně vysoké schody vedoucí k ní nás nedokážou zastavit. Po vzoru kamzíčků, ten můj je teda už pěknej chromajzl, se brzy dostaneme dolů a jako korzáři pevnost slavnostně dobijeme.

Je prima, že je ještě před sezónou. Nejen, že je příjemné počasí, ale hlavně tu nejsou lidi. Vždy jsou tu s námi maximálně dvě až tři osoby a v jeden okamžik jsme tu dokonce zcela sami.

Šplháme po kamenech a rozhlížíme se směrem k moři.  Člověk by si tu sedl a vydržel pozorovat okolí klidně celé odpoledne.

Tolik času bohužel nemáme.

Po návratu k autu už nás potom čeká další cesta, protože ubytování máme až ve Skadaru, kam bychom měli dorazit v podvečer. Nejprve si ale vyhladovělí dáme pozdní oběd (já mám špagety, rajčata, zálivku a sýr v přepočtu za 90 Kč, naproti mně se ale nešetří a tak zbliknu těstoviny s krevetami.

Nejdřív nám ale, tentokrát jsme v turistické restauraci, protože široko daleko nic jiného není a pokud bychom čekali na autenticitu, zdechli bychom hlady, přistane na stole stopička rakiji. Argument, že řidič řídí a nepije, tady moc neobstojí. Však je to jenom malý bumbrlík, mávne rukou provozní, a tak jsem nakonec jednu rakiji, abychom neurazili, musela s odporem vyzunknout já. 
Snad je to naposled.