Následná cesta do Skadaru byla naprostý horor.

 Splašila se nám navigace, nebo co, a tak jsme se najednou ocitli v úplných kotárech. Na cestě do  4. největšího města v Albánii? To snad ne.

 Ale ono ano. Asfaltka přecházela v prašný povrch, výmoly střídaly výmoly a díry byly občas hluboké snad 29 cm. Když jsme náhodou vjeli na asfalt, všude nás překvapovaly důmyslně pokládané retardéry a pokud náhodou chyběly, tak si místní stvořili retardéry sami aspoň z propletených lan. Něco jako když pletete vánočku a položíte ji hrdě na silnici před svým domem. Mně, nevím proč, připomínaly tyhle provazy přes silnici nejvíc zlatého retrívra.

 A tak míříme do Skadaru s vytřeštěnýma očima. Oh my god!  Touhle rychlostí snad ani do večera nedojedeme.

Potom zjistíme. že do Skadaru vede normální asfaltka. Dokonce dálnice. To když nás navigace posílá do dalších polí a přitom na vlastní oči vidíme ukazatel a značku. Možná jsme si to jen špatně nastavili a na kilometry je ta cesta přes pole kratší, rozhodně ale není rychlejší a ani nešetří palivo.

Po asfaltu už se to sviští na pohodu. Kolem.sedmé večerní se vší slávou dorazíme do města.  Naše ubytování Skayway to Heaven je umístěno přímo v centru cirka 200 m od hlavní třídy. Jen je ho třeba najít.

Navigace tentokrát odvedla dobrou práci. Stojíme přímo před ním.

Akorát to teda nevíme. Místo není nijak značené, ani číslem popisným, působí to tu opuštěně.  A tak když se ozvalo obligátní „Dorazili jste do cíle.“, koukáme jak sůvy z nudlí a nemáme tucha, kam jít.

Zkouším se ptát paní, která se zjeví v ulici naproti nám. Očividně je místní, ale i ta kroutí hlavou, o Stayway to Heaven v životě neslyšela. Pak se ale zeptá, jestli nemají telefon.

Čekám, že mi sdělí, ať si tam zavolám a komunikuju v albánštině. K tomu ale nedojde. Je chytrá a zavolá tam sama  a pro nás si během chvíle přijede starší pán – majitel.

Ten nás vede rovnou do domu, před kterým stojíme. Respektive do nenápadné závory/branky vedle něj, kterou proklouzneme k domu za ním a tam to všecko je.

Ubytko tedy vcelku překvapí. Bydlíme společně s hostiteli, ale máme vlastní vchod. Zřejmě jde o bydlení po prarodičích, čemuž odpovídá styl a stáří nábytku.  Ale pokoj je prostorný a čistý. Stejně tak koupelna. Navíc tu mají automat na pitnou vodu a pračku. Není nač si stěžovat už jen proto, že toto ubytování vyjde pro 3 osoby dohromady cca na 21 Eur. A to je v ceně opravdu luxusní snídaně.

Rychle se tedy vybalíme a kolem půl osmé až osmi vyrazíme na hlavní třídu. Kocháme se pulsem města. Plné kavárny i zahradní restaurace, dáme si kebab v pita chlebu, omrknem cukrárnu a okusíme si zdejší zmrzlinu. Pokocháme se nasvíceným kostelem a bílou mešitou. O lala, tak tohle je Skradar.


15.5.2025

Ráno po snídani, a ta byla v poměru cena výkon opravdu skvělá, velká, chutná a bio, jsme vyrazili ke zdejším pěšímu mostu Ura e Mesit. Meský most měří 108 metrů a je to nejdelší dochovalý most z turecké éry v celé Albánii.

A ten se mi tedy moc líbil. Je zhroucený,  zahnutý a romantický. Rozhodně se vyplatí projít si ho tam a zpátky a užít si atmosféru romantiky, která z něj přímo dýchá. Obzvlášť takhle po ránu, kdy jsme na něm byli téměř sami a nemuseli se tedy o to tajuplné místo dělit.

Dalším cílem byla skadarská pevnost. Ta už tak osamělá nebyla. Míří sem mraky turistů, včetně autobusů. Možností k parkování zdarma tu taky mnoho není a není tu dost ani těch placených, čehož využívají zdejší minipodnikatelé a zvou vás za příslušný poplatek i s autem do svých zahrad. Je to skutečně tak. Téměř na každém plotě vidí značka P anebo před ním posedává děda naháněč.  Cena byla myslím 2 Eura.

 Samotná pevnosti je moc pěkná, zvenčí obrostlá břečťanem a skýtá krásné výhledy na město, na řeku i Skadarské jezero. Vstupné je 300 leků a uvnitř se dá za další poplatek navštívit i muzeum. To nejhezčí na ní je ale stejně možnost pěkně si ji prolézt a rozhlédnout se kolem.

Nicméně, mají tu i restauraci, na WC Vás však pustí jen s konzumací. Nic Vám ale nebrání použít podnikatelské WC před areálem tak, jako jsem to udělala já. Je pravda, že po zaplacení mi došlo, že vstupuji vlastně do muslimského domu a zahrady a trošku jsem zbělela při myšlence, jak si ulevuji na tureckém WC ve stoje. Ale můžete být v klidu, ani tady a ani nikde jinde jsme se s tureckým záchodem nesetkali.

Zato jsme dneska okusili tradiční albánskou polévku. Nebo to aspoň v té restauraci tvrdili, že je tradiční. Proto jsme si ji dali. Stála 300 leků a když nám ji donesli, vypadala jako rajská, což mě vyděsilo, protože ji normálně nejím.

Byla ale překvapivě chutná a sytá, s kousky hovězího. V ceně jsme dostali opět chléb a balenou vodu, takže mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsme odcházeli s nacpanými pupky a přejeli k jezeru.

Skadarské jezero leží  zčásti na území  Černé hory a zčásti Albánie. Bohužel ale není z albánské strany dobře přístupné. Dobrou možností, jak ho navštívit je právě Skadar, kde je nejenom spousta restaurací a možností svézt na větší či menší loďce, ale i pěkný pohled na samotné jezero. Alespoň nám se tahle podvečerní procházka moc líbila.

Završením dne byla ale naše druhá procházka centrem Skadaru, protože dnes to byla jediná noc, kdy jsme zůstali přes noc na stejném ubytování jako předchozí den. Tentokrát se nám podařilo proniknout dovnitř kostela i mešity a našli jsme dokonce ještě jeden zdejší kostel.  Úspěšný den jsme završili společnou večeří s honosným názvem Mix Grill za 1200 leků na hlavní třídě, který měl být údajně pro 2 až 3 lidi a najedl by se z něj stěží jeden. Inu, turistická oblast, turistická restaurace, výsledkem byl hlad. Dokonce ani žádná voda navíc nebyla, i když jsme dostali alespoň na misce jeden rozkrájený pomeranč.  Ten však nezasytil.

Kamarádka si tedy na truc pořídila koženou kabelku za 1500 leků a před sedmou večerní už jsme byli na pokoji.

V sedm začalo pršet…….

 

 

….a co bylo dál se dozvíte příště. Tak se sem nezapomeňte vrátit. Pokud si objednáte můj  mailový zpravodaj, přijde vám upozornění, až vyjde nový článek.