Micpe Ramon je nejenom úchvatný pouštní kráter uprostřed Negevské pouště ve státě Izrael, o němž jsem psala už ve svém úplně prvním článku tady na blogu.

Je to také  malé město , které bylo zřízeno původně v roce 1951 jako tábor pro dělníky, kteří stavěli silnici do Eilatu. No a pak ho obsadili především židovští imigranti z Afriky a Izraele. Je to místo, které mně osobně připomíná naši předrevoluční minulost. Zaprášené ošklivé paneláky, u nichž bych si tipla, že jsou obydlené jen částečně. Lidé, kteří nepůsobí příliš uspěchaně. Spíše bezprizorně uprostřed těch nevzhledných staveb. Však je tu prý největší nezaměstnanost v celém Izraeli. Možná proto vypadá Micpe Ramon především jako ospalá díra, která se rozprostírá nad nádherným 40 km dlouhým kráterem.

My jsme se sem dostali den před naším odletem z Izraele a už jsme dost urgentně potřebovali odbavit se na letiště. Neměli jsme data, neměli jsme tiskárnu a v Lonely planet jsme našli informaci, že právě v Micpe Ramon je perfektní veřejný internet v Městské knihovně.

No paráda, to je přesně to, co hledáme, tak jsme se ji vypravili hledat.

Což se nám povedlo.

Takže hrrr za knihovnicí a k počítačům a jedem, jedem, ať to frčí.

 

S čím jsme nepočítali,  to je to, že naše fungl nová publikace Lonely planet byla sice poslední vydaná v češtině, ale i tak rok vydání nebyl nejnovější.

A psaná byla zřejmě v době, kdy sem ty počítače kupovali. Poprvé a asi taky naposled.

 

Takže se na nás smály ošklivé velké šedivé a pomalé bedny, na které jsme koukali s vykulenýma očima. Takové ty, co mi jednu z nich postavili před 30. lety v práci na stůl a já si do notýsku pečlivě psala i to, jak se ten krám zapíná.

To jako vážně má být to perfektní vybavení?  V jedné z nejvýznamnějších hi-tech velmocí světa?

Ptám se tedy knihovnice a ta mi nerozumí. Chápu, moje English je na opravdu mizerné úrovni. Takže zpomalím, ukazuju, rukama nohama se nakonec člověk domluví všude.

Ale paní je úplně zmatená a jen ukazuje “no, no, no, English”.
A pak zaslechnu “Govoritě po russki?”

Takže jsme se v jedné z největších technologických velmocí světa nakonec domlouvali lámanou ruštinou, odbavovali si letenky na prehistorických počítačích a k vytisknutí je paní knihovnici přeposílali na její mail a PC za přepážkou.

 

No, ještě, že jsme nemuseli oprášit práci s disketou.

Paní byla ale hrozně ochotná, strávila s námi pěknou hodinku a za výtisk letenek nakonec vůbec nic nechtěla.