1.7.23

Vstávej! vybafne na mě Honza ve čtvrt na čtyři ráno a já se úplně vyděsím.

No tak jo, zaspali jsme.

Respektive si nastavili budíka o hodinu později, než jsme původně chtěli.

Včera jsme ještě byli v divadle.

Euforie.

A takhle to dopadá. Oba budíky, přičemž každý z nás si nastavoval ten svůj sám, nařízeny stejně blbě. Je vidět, že už jsme sehraný pár, když i ty chyby děláme trapně stejně.

Plán cesty se hroutí jako domeček z karet, kamarádka, která přijela k nám před dům s předstihem, stojí osaměle na chodníku, dalšího účastníka zájezdu vyzvedneme o půl hodiny později a Honza řídí bez kafe, což, jak pravil, je ten největší problém.

Ale jedem. Konečně.

Teď už nás nic nezastaví. Čtyři bez tanku a auto.

O 12 hodin později, půl čtvrté našeho času vjíždíme vítězně na rumunskou hranici. Kontrola dokladů je tu opravdu pečlivá, ale projedeme a hned za celnicí nás vítá veliký rumunský kříž.

Jesu Christi.

Taky je tu trošku víc špíny. Jsme totiž na Balkáně.

Projíždíme zdejšími vesnicemi i krajinou a jak už to tak bývá, každá země má svoje specifika. Co nás zaujalo na první pohled tady; to byly okapy. Od každého domku vyvedené přes chodník jako dlouhé chrliče směrem ven. Nejdřív jsem si říkala, že vodou stékající z nich snad trestají procházející chodce, ale potom jsme si všimli, že vedle chodníku bývá často takový příkop, rygol, který tu vodu zase odvádí pryč. Taková rumunská kanalizace prostě, no.

I když dlužno podotknout, že ji nemají v každé obci. Jenom v některé.

A čeho jsme si všimli hned potom, to byli čápi. Spousta čápů a čapích hnízd. Ani ta nebyla všude, v každé vsi, ale projížděli jsme vesnicemi, kde jich byly doslova mraky. Stály především na elektrických sloupech. Na všech elektrických sloupech. Byly obce, kde takto stálo jedno čapí hnízdo vedle druhého. Hotové čapí kolonie.

Čím víc jsme se blížili k cíli a tím byl Banát, tím víc nás ale zajímala i krajina. Spousta kopců a kopečků, kterým vévodila zelená barva. Zelená krajina, přitom ale chundelatá jako ovečka. 

Do toho projíždíme jednotlivými vesničkami a městečky, všude lidé a taky spousta psů. A hlavně bezpečnost. Pomalu všude, i v nejmenší dědině, člověk každou chvíli zblikne „pomáhat a chránit“ na rumunský způsob. Což znamená značku Dacia Logan jako téměř výhradní auto bezpečnostních složek.

Dacia totiž vydrží všechno, i rumunské silnice. Alespoň tak nám to důležitě chrochtal do uší náš Joggy, pyšný, že náleží k téže značce.

To ještě netušil, co ho čeká.

Když jsme dojeli na Dalboset, teprve začala pravá rumunská divočina.

Úzká cesta pokrytá šotolinou, ale hlavně kameny, dírami a rigoly. Často najednou a bez jakéhokoliv přechodu.

Auvajs! kňučel náš Joggy a nebyl k zastavení. Vůbec už nechtěl slyšet nic o tom, že je Dacia a Rumun a z myšlenky, že má po téhle cestě jet celých 15 kilometrů, se mu dělalo úzko. Honzovi ostatně taky.

A tak jsme se drkotali a modlili,  jen ať se nám nic nestane a hlavně nejede žádné auto proti nám.

A ono jelo.

Najednou se v protisměru přímo ze zatáčky vyřítila malá bílá dodávka a já strachy zavřela oči.

Honza je musel nechat otevřené. Najel tedy ke kraji vozovky a ten cizí řidič to kolem něj  prosvištěl jakoby nic. Kde vzal místo, dodneška nechápu. Snad levitace, síla zvyku, kdo ví.

Náš řidič ale cestu zvládl, i když do vesnice Rovensko dorazil s očima navrch hlavy a prohlásil, že tudy on už teda nikdy nepojede, jen až pojedeme zpátky vracet se domů.

V Rovensku, což je jedna z českých vesnic v rumunském Banátu a mluví se v ní téměř výhradně česky, jsme měli zajištěný nocleh. Bydlet tu teda může každý, protože zdejší lidé část svých chalup čile pronajímají, většinou jednotlivé pokoje s polopenzí a jejich výběr najdete tady: banat.cz

My jsme to ovšem měli trošku jinak, protože Honzův kamarád tu spoluvlastní jednu z neobydlených chalup. Takže jsme to měli sice bez polopenze, ale zase jsme v celé chaloupce byli úplně sami. Stačilo jen vyzvednout si klíče u pana Pražáka a začít bydlet.

Bydlení to bylo vcelku výživné. Otevřít vrata naší chalupy, to byl prostě návrat do dětství a to se vším všudy.

Suchý záchod venku stejně jako koupelna. Koupelna byla prostě jenom sprchová hlavice a sprchovalo se na trávě. Zase ale po městsku, to musím přiznat, teplou vodou. A pokud by někdo jooo chtěl, uprostřed dvora nám dokonce stojí stará zrezlá vana. Prý z ní teda normálně spíš pije kráva, když se tady pase.

Pokud bychom ale chtěli luxusní koupel, i to je možné, slyším Hanku, jak do telefonu špitá rodině, zajímající se, jak jsme dojeli a jaký to tady je.

Matně slyším, jak se jí manžel do sluchátka srdečně směje. Nevěří. Zná svou ženu.

Ta by takovéhle ubytování nepřežila….

😊

Dále na nás čeká společná kuchyň a k ní jsme obsadili všechny tři seknice. Spacáky do postelí máme s sebou a elektřina tu taky funguje.

Co víc by si člověk přál?

Autenticita jako blázen.

A ne jenom co se týče přírody a příjezdových cest.

V naší chalupě je prostě autentické všechno včetně prošlých polívek ve spíži či sem tam nějakého pavoučka, který se tu cítí být doma a ty věčně občasné návštěvy ho akorát vykolejují.

Mám podivnou předtuchu, že se nám tu bude líbit.

Děkuji za přečtení a pokud mě ještě nesledujete, nezapomeňte dát like na FB nebo si objednat můj mailový zpravodaj.