12-13.8.2023

Litomyšl, to bude tutovka, říkala jsem si, když jsme se v sobotu vypravili na zdejší zámek a jednu z českých památek UNESCO.

Ale nebyla.

Zámek i jeho nádvoří byl celý oblečený v lešení a nebylo z něj vidět vůbec nic. Ale prohlídky fungovaly, tak jsme si koupili jednu za 2 kila na osobu. Prošli jsme pár pěkných sálů a vyslechli si výklad.

Teď už tedy vím, že zámek je ze 16. století a má hlavně okouzlující zámecké divadlo se zachovalými rekvizitami, kde mě třeba nejvíc zaujala informace, že na každém představeni seděli hasiči s plnými vědry, aby v případě, že začne na pódiu hořet, mohli okamžitě začít hasit. Snad i proto se divadlo dochovalo pro naši generaci.

Potom jsme si postupně prošli parčík, klášterní zahrady, nahlédli jsme do Chrámu Nalezení sv. Kříže, který je opravdu bohatý a svítí všude zlatem.

Má prý ale hlavně boži vyhlídku na město a na zámek. Vstup do ní je za 90 Kč a ten jsem odmítla zaplatit s otázkou, jestli když půjdeme na tuhle nejkrásnější vyhlídku, uvidíme z ní opravdový zámek anebo lešení a jeřáby stejně, jako když se koukáme ze zdola.

Paní v kase připustila to, co bylo nabíledni. Uvidíme hlavně jeřáby. Tak jsme si tuhle kratochvíli odpustili. Kdoví, třeba někdy jindy, až pojedeme kolem….

Celkově jsme se ale oba shodli, ze nás Litomyšl zase tak moc neuchvátila. Možná to bylo tím všudypřítomným lešením, možná jsme jen čekali víc. A je smutný si přiznat, ale největší potěšení jsem měla z výborného oběda v hotelu Zlatá hvězda. Honza brumlal něco podobného.

V podvečer jsme se rozjeli k Novým Hradům.

I tady mají zámek a není to od nás zase až tak daleko.

I když já se o jeho existenci dozvěděla poprvé asi před 10. lety, kdy jsme tudy jeli na kole z víkendu ve Svojanově. Na zpáteční cestě nás tehdy chytnul hrozný lijavec a my se tenkrát před deštěm schovali na prvním místě, kde to šlo, a to byla zámecká cukrárna umístěná volně na nádvoří. To se do ní ještě smělo volně, aniž by jeden musel platit vstup.

Takhle už to dneska ale neplatí. Dneska sedí kousek za vstupními vraty v kukani bába a vybírá 80 Kč. Cožpak o to, to by nebylo nic tak hrozného, zahrady a nádvoří jsou opravdu krásné a jejích údržba něco stojí. Horší je, že dostat z báby jinou informaci, než že chce 80 Kč, je nadlidské umění. Např. kolik stojí vstup do zámku, neví, ale platí se „až tam“ a dneska je už na prohlídku pozdě.

Do zahrady jít můžeme, to prý za tu hodinku a čtvrt stihneme.

Tak určitě, pokud půjdeme jen na nádvoří jako většina návštěvníků. My si to tu ale chceme prolézt celé a pokud možno se podívat i dovnitř. A platit za zahradu druhý den podruhé, protože jinak bychom se do zámku nedostali, jak bába nakonec nevrle připustí, se nám nechce. To si radši koupíme zákusek v cukrárně, ne?

A tak jsme se rozhodli, že se sem raději vrátíme zítra.

Na co nám ale čas zbyl, to byla jedna ze zdejších atrakcí, které jsme si všimli při příjezdu do obce, a o níž jsme ještě netušili, že vlastně taky patří k zámku, i když je zadarmo. Hned vedle hřbitova je totiž ohrazený travnatý porost a za ním stovky jelenů a laněk i mláďat. Plot je obsypaný z jedné strany lidmi a z druhé zvěří a všichni mají jeden cíl. Krmit anebo být krmen.

Všichni tedy, ať už jsou to děti, dospělí, babičky, dědové a dokonce i já a Honza rveme systematicky před plotem trsy trávy, které vypadají chutněji než spasená tráva za plotem. Celou dobu mě u toho pozoruje obrovský jelen, vůdce stáda, aby mi posléze mohl žrát přímo z ruky.

Opakování se nikdo nebrání. Statný paroháč stojí a čeká. Tomu se nedá odolat. Byla jsem vybrána jako jeho dodavatel krmení a věřím, že kdybych s ním chtěla strávit noc, mohla bych ho takhle krmit i několik hodin.

My se ale rozjedeme k rozhledně Borůvka, která by měla být kousek od Skutče, a na níž bychom si chtěli vylézt. Ta je však pro návštěvníky zamčená a zjišťujeme, že je tu otevřeno podle ročního období buď do čtyř nebo pěti. A ráno se začíná až v deset.

Platí se tu také vstupné – 35 Kč a my si říkáme, že úplně nechápeme, proč sem nedali turniket, aby se lidé, třeba takový můj fotograf, mohli podívat nahoru i v podvečer, kdy je nejlepší světlo.

Jenže to by se zde zase nedalo prodávat občerstvení a nemohla tu být toaleta na klíč, který vám ve vhodný čas vydají právě v tomto stánku.

To je taky takový paradox.

Šipka s nápisem WC ukazuje do pole na druhé straně silnice, a dovedu si představit, jak bych se po ní vypravila hned, jak ji uzřím. Což jsem vlastně udělala i teď. Produpete se tedy po ornici, je to kousek, vezmete za kliku a nic. Je jedno, jestli jste sem dorazili pozdě anebo vám jen nedošlo, že si musíte dopředu sehnat ten klíč.

Spěcháte.

Jste-li žena, jdete do bobku. Jste-li muž, jdete ke stromu.

A výsledkem jsou chuchvalce bílého toaletního papíru všude kolem.

Cožpak o to. My jsme zvyklí, spíme venku několikrát do roka, a tak mi není zatěžko náš růžový papírek odnést, zvlášť, když je u rozhledny odpadkový koš. Ale většina lidí běžně venku nespí a podle toho to tu vypadá.

Dobrá myšlenka – uchránit kadibudku od toho, aby do ní mohl kdekdo, tedy vede k tomu, že do ní kdekdo nejde, ale kdekdo jde vedle ní.

Jinak je prostředí u rozhledny, ze které jsme se nikam nerozlédli, pěkné. Mají tu stolky, lavice. Přesto to tu ale na nás působí zvláštně negativním dojmem, a tak se na večer a na noc přesuneme naopak na místo, kde je nám dobře, a tím je rybníček Hadinec. ¨

Na koupání to tu tedy není, ale na spaní a čtení si před ním ano, je to tu těžce romantické a hlavně je tu božská samota a klid.

Spalo se nám tak dobře, že jsme se v neděli probrali až v osm. Po snídani jsme ještě stihli navštívit moji spolužačku a ochutnat domácí šťávu a pak už jedeme směrem na Rychmburk. Tady jsme se jenom pokochali nádvořím (vstupné na prohlídku 160 Kč) a vrátili se zpátky do Nových Hradů, které jsme nestihli vidět včera.

A tady je to opravdu na minimálně půl dne.

Nejdřív si u báby koupíme vstupenku do zahrad a dozvíme se, že mapku nemají a další vstupy (muzeum klobouků, expozice motocyklů a zámecká prohlídka) se kupují vždy v daném objektu.

Takže jdeme na zámek a za dalších 120 Kč od jedné na prohlídku s milou paní průvodkyní. Ohromí nás nádherné zdobené sály, zvlášť po té, co se dozvíme, že za socialismu to tu okupovalo zemědělské družstvo a vše se tedy muselo obnovit, opravit.

Zámek je v soukromých rukou a po restuticích byl v takovém stavu, že se ho restituenti raději vzdali a prodali ho nešlechtické rodině Kučerů, která jej, jak jsem se později dočetla, bez dotací dostala do stavu, v jakém je teď. Krom nádherných sálů tu mnoho tradiční zámecké výzdoby není, mají ale zapůjčenou výstavu nábytku a sesbíráno mnoho exponátů z rodinných sbírek.

Obzvlášť oceňuji snahu o autentičnost a potom i vybudování doslova vlastníma rukama rozlehlých zámeckých zahrad. Před zámkem je plno květin, za ním najdete novodobé české Vilandry, a to ozdobnou zeleninovou zahradu. Není dovedena k dokonalosti jako ta francouzská, ale i tak je pěkná a stojí za vidění. Mají tu bludiště, jezírko s lekníny a hlavně nádherné zelené divadlo, do kterého si můžete na chvilku sednout a zasnít se, jaké by to bylo zahrát si tu na pódiu.

V areálu zámku si můžete dojít i na zákusek anebo do samoobslužné jídelny na oběd. Ceny jsou tu vcelku příznivé a můj řízek i Honzova svíčková byl dobrý.

Pokud se pustíte hlouběji do zahrad, což my jsme tedy udělali, objevíte i stáje s pasoucími se bělouši, vyhlídku k jelenům, zde ale musím uznat, že ta u hřbitova je daleko lepší a kontaktnější, tady je to jen na koukání.

Dá se tu absolvovat i pěkná Křížová cesta, zkrátka a dobře, do večera jsme měli co dělat a rozhodně doporučuji si na návštěvu tohohle zámku vyhradit dost času a pěkné počasí.


Děkuji za přečtení a pokud se sem chcete vrátit, nezapomeňte si objednat můj mailový zpravodaj anebo mě třeba můžete sledovat na FB. Budu se těšit na další setkání.