Že se můj bike bude inspirovat úspěšností přepravy Českých drah, to jsem věru neplánovala ani nechtěla.

Vypadá to tady tak trochu jako v malém tropickém pralese. Pravda, není to schůdné, kdykoli si vzpomenete, já tu ráda chodím hlavně brzy na jaře, protože jak začnou růst kopřivy, pěšinka na vstupu jimi zaroste a člověk se dost popálí. Takže v tom případě asi jedině v holinách, se srpem anebo to nechat na jindy. 🙂

Pokračujeme směrem ke Strážnému, což je obec, kde kdysi dávno chcípnul pes a druhý den ráno se narodil ten samej s přesvědčením, že je něco lepšího. A tak se tu snoubí několik různých značně nesourodých světů jako jsou honosná kasina na straně jedné a stánky vietnamců s nevkusnými sádrovými trpaslíky či fialovými milkami na druhé.

„No jo, ale to nemůžeš srovnávat,“ křičí na něj ona z toho bzučícího kola. „Oba jsou ještě mladí, já bych s tebou dřív třeba taky jela na kole pod stan….“

Normální člověk by to vzdal a vyrazil normálně pod stan, Honza ale se mnou vyhrál bitvu a vybojoval si jednu noc pod pevnou střechou, takže se o ni rozhodně nechtěl nechat připravit.