Vyhlídka je jakžtakž značena, ale turisté tu žádní nejsou. Což je hrozně fajn. Člověk potká akorát tak pár pasoucích se kravek a hlavně stopy po nich.
I díky tomu tu Honza získal své indiánské jméno, které jsem ale pod přísahou slíbila nikomu neprozradit. Informace, že jméno získal díky tomu, že se mu 2x těsně za sebou podařilo v trávě šlápnout do kravince, se však přísaha netýkala.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, zjeví se přímo proti nám čtveřice mladých aktivních psů a hrrr na nás. Jednoho mám přímo u nohy, nechce mi povolit krok a výhružně vrčí. To je ale tak všechno, nic víc si nedovolí. O chvilku později za psy přicupitá dědula, co tam pase kravky a ovce a taky vrčí. Vrčí ale rumunsky.

Na dnešek předpovídaly všechny Honzovy radary déšť. Snad jen Norové, jak povídal, jsou v opozici a hlásí mírnou přepršku jen na odpolko. Ráno přitom bylo sucho až vedro. Máme tedy zůstat na chalupě a čekat, až se náš deštivý osud naplní? Řekli jsme si, že ne.

V naší chalupě je prostě autentické všechno včetně prošlých polívek ve spíži či sem tam nějakého pavoučka, který se tu cítí být doma a ty věčně občasné návštěvy ho akorát vykolejují.
Mám podivnou předtuchu, že se nám tu bude líbit.

Všichni tedy, ať už jsou to děti, dospělí, babičky, dědové a dokonce i já a Honza rveme systematicky před plotem trsy trávy, které vypadají chutněji než spasená tráva za plotem. Celou dobu mě u toho pozoruje obrovský jelen, vůdce stáda, aby mi posléze mohl žrát přímo z ruky. Opakování se nikdo nebrání. Statný paroháč stojí a čeká. Tomu se nedá odolat. Byla jsem vybrána jako jeho dodavatel krmení a věřím, že kdybych s ním chtěla strávit noc, mohla bych ho takhle krmit i několik hodin.

Leje tam jako z konve a už před parkovištěm se štosují auta. Spousta aut. Obsluha v pláštěnkách vybírá jen za zastavení 30 zlotých a chce je cash. V hotovosti nemáme ani jeden zlotý, krčíme rameny a bezradně ukazujeme Revolutku a vynucujeme si platbu kartou.
Proboha, jeďte! mávne rukou paní a tak vjíždíme bez placení.

Seznámily jsme se se zemí, která není příliš uchopitelná. Je plná paradoxů a pro turistu na první pohled nezajímavá. Je tu spousta památek a taky památek na sovětskou okupaci a její brutální realismus. Špatně oblečení lidé s nízkými mzdami platící eurem, na které zjevně nejsou a nikdy nebyli připraveni. Ruské kostely, kde vás nenechají fotit, a křesťanské, kde vás fotit nechají. Přesto je ta syrovost něčím přitažlivá.