Zakotvíme i s autem kousek od Moravského Krumlova u říčky, která je tak špinavá, že Honza rázně zamítne mou informaci, že podle stop sem chodí rybáři. Úlovek z takové špíny by prý jíst nikdo nechtěl.

No, uvidíme….

Z cesty je matně vidět, že máme po levé ruce něco jako díru. Díru ucpanou mlhou. Tady by i Rákosníček ozbrojený nožíkem, kterým ji cht

Padlý strom je jako padlá žena. Co s ní(m) uděláš, už je jí je jedno. A tak tam stojím jako tvrdé Y, Honzu vidět není, ale slyšet jo, haleká na mě již z druhé strany, a tak něco udělat musím. Zvolím si, že půjdu spodem. To znamená shrbená a po čtyřech.

Paní v pokladně jsme dost překvapili, že ještě chceme jít dovnitř a je jí to blbé, abychom zaplatili každý po v přepočtu ca 150. korunách za poloviční dobu, a tak se nám snaží vysvětlit, že se nám to nevyplatí, protože hodinovou vstupenku v systému nemá a tak nám ji nemůže dát.
Jo, to chápeme všichni, ale, vysvětluju jí, že my potřebujme hlavně sprchu.

Jednou jsme zapadli do křoví a cesta náhle končila. A pak najednou uprostřed ničeho zjevilo se před námi obdělané políčko kukuřice. Jak se tam ti lidé, co se o něj starali, dostávají, je nám záhadou dodnes. Heliport jsme v Rumunsku vyloučili.

Vyhlídka je jakžtakž značena, ale turisté tu žádní nejsou. Což je hrozně fajn. Člověk potká akorát tak pár pasoucích se kravek a hlavně stopy po nich.
I díky tomu tu Honza získal své indiánské jméno, které jsem ale pod přísahou slíbila nikomu neprozradit. Informace, že jméno získal díky tomu, že se mu 2x těsně za sebou podařilo v trávě šlápnout do kravince, se však přísaha netýkala.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, zjeví se přímo proti nám čtveřice mladých aktivních psů a hrrr na nás. Jednoho mám přímo u nohy, nechce mi povolit krok a výhružně vrčí. To je ale tak všechno, nic víc si nedovolí. O chvilku později za psy přicupitá dědula, co tam pase kravky a ovce a taky vrčí. Vrčí ale rumunsky.