Je lepší vše pozorovat ze stoje a možná raději i v pohybu. Takovém líném pohybu, protože Honza zběsile fotil a já měla tedy dost času na rozjímání. Třeba o tom, že i když příroda v tomhle počasí vypadá skoro až mysticky a sama vím, že existují. místa, která na fotkách vypadají exkluzívně a v reálu nic moc, tady je to přesně opačně, tuhle snivou krásu žádná fotka nezachytí.

Na letiště jsme tedy přijeli utahaní, nálady nevalné a tu nám příliš nevylepšila ani potměšilá SMS od Wizzair, že letadlo má hodinku zpoždění. No co už tak můžete dělat ve volném čase na letišti? My se vypravili do Billy a udělali si v ní pěknou zásobu jídla, čímž jsme rázem přešvihli váhu mého kabinového zavazadla asi tak o 1000%.

Myslím, že holky nakonec nejvíc ocenily můj nápad dopravit se i s batohy od libereckého nádraží do Vesce taxíkem. Ano, od mého posledního článku, kde jsem vzdávala slávu letním festivalům,

Cesta od parkoviště se k hradu vine jen asi 2 km a převýšení není taky nijak závratné. Zvládá ho i rodinka jdoucí proti nám spolu se dvěma psy a kozou.

Počkat! To jako vážně? S kozou?

Loni se to předjarní počasí dvakrát nevydařilo. Velikonoce na krku a já ještě ani nesundala zimní bundu. I proto jsem byla moc ráda, že tentokrát nás o jarních svátcích nečekalo

3. – 4. 9. 2022 Úplně poprvé jsem na kole se spaním nadivoko byla kdysi dávno v Malešově u Kutné Hory. Což není daleko od Pardubic. Tenkrát jsem taky ještě

Dostaneme se totiž mezi dvě ramena řeky na území nikoho. Cyklistů je tady minimum, v podstatě pořád jedeme sami. Jenom krajina, občas pasoucí se chundelaté ovečky, čápi, potkali jsme dokonce dvě pěkné útulny, v nichž by se dalo normálně přespat, kdyby nebylo tak brzo. Při jízdě jsme jednou zahlédli i lišku.  Vůbec se nebála, pózovala Honzovi před fotoaparátem, takže jsem hned svého muže poučila, ať ani nepomyslí na nějaké hlazení. To bude vzteklina jak vyšitá.