Kamarádka je úplně u vytržení z množství krásných velkých a zdravých hub. Ale nesbíráme je, nemáme je do čeho dát ani kde zpracovat a byla by škoda hamtat a pak takovou úrodu vyhodit. Občas potkáme pár lidí, není jich tedy mnoho, ale úplně samy tu taky nejsme. Většinou jsou z hub taky u vytržení. Pán obětoval dokonce i vlastní tričko a pod heslem „holé břicho za smaženici“ se nemůže utrhnout z místa.

Před Dřítčí při přejezdu mostu přes Labe mě okouzlí malebný obrázek dvou srnek, které se chladí v řece. Vody mají těsně nad kopýtka. Pomalu brzdím, že vytáhnu mobil a vyfotím si je na památku, ale zvířata mě vycítí a mizí v křoví na břehu. I tak se tu na chvíli zastavím a čekám, jestli se třeba nevrátí.  Nevrátí. Jen zdáli přibíhají k Labi koně se svými jezdci.

Člověk v každé zemi něco objeví, když se dobře dívá. Dokonce i v tom resortu nebo kousek od něj.
Je to sice jen záblesk obyčejného života, ale je to tam.

Slabě slyším rozhovor od sousedů. Chlap tam říká svojí ženě, jak je to skvělé, ta sprcha. Vůbec nevadí, že teče jen studená voda, ale jak se parádně osvěžil, nesmrdí mu nohy a tak. Vnímám, že je evidentně šťastnej.

Zas tak moc si jí nevšímám. Teda, dokud se na mě nevrhne a nezačne mi brát z ruky tašku. To je přepadení! Mám tendenci se bránit, ale v tom vedru už není tolik sil.

Malá vodní elektrárna Labe na jezu Hučák byla dokončena v roce 1912 a stavba je to prostě nádherná. I když ten název teda je  typicky hradecký a bez fantazie. 🙂 Prostě to tam hučí, budeme tomu říkat Hučák.

Ještě se zajdeme podívat na místní mešitu, kde jsme dokonce i jako ženy vítány a tak tam s kamarádkou hned vklouznem. Mladá muslimka nás ochotně vpustí dovnitř a abychom nepohoršovaly případné věřící muže, natáhne přes nás hábit, který mi zakryje ruce, nohy i vlasy a udělá ze mě housenku.