Postáváme na nádraží a máme ještě chvilku čas. Honza se dohaduje s automatem na kávu. Podstrkuje mu peníze, automat si je bez skrupulí bere, ale kafe za ně vydat nechce.

Tak schválně, kdo z vás už byl v Příbrami? Anebo aspoň tuší, kde Příbram vlastně je? Přiznávám, že já tedy v tomhle městě nikdy dřív nebyla a ani jsem o

První, okolo čehož jsme museli projet, byl luxusní mastňácký kemp Daftoland. Při představě, že bychom zrovna tady měli spát, se mi dělalo až fyzicky nevolno. Stan na stanu a všude kolem lidová zábava za nelidové ceny. Dokonce i Honza, který si doteď pohrával s myšlenkou na jednu noc v kempíku spojenou s teplou sprchou, viditelně zvadnul.

Cestovat v době postcovidové je kolikrát větší punk než dobývat za Jacka Londona zlato na Aljašce. A tak nás nejdřív  ani ne týden před odletem do Gotteborgu zastihla zpráva, ze při

Protože Honza je chlap, začalo to být hodně vážný. Doma se množily různé kapičky, pilulky, taky jsem objevila na nočním stolku Domácího lékaře, až jsem s vážností sobě vlastní pronesla něco o pohřební službě a nutnosti sepsat v můj prospěch závěť.

Zázrakem mu začalo hned být líp a tak jsme se rozhodli užít si tenhle pobyt tak nějak wellnesově.

Potom už nezbývá, než co nejrychleji vyřešit, kde složíme hlavu. Nebe se rychle zatahuje a všechny Honzovy radary hlásí setrvalý déšť. V dáli hřmí.

Pekelné doly jsou zase vyhlášenou motorkářskou atrakcí, která obvykle ohromí i lidi, kteří v životě nevlastnili ani malého mopeda, což jsem mimochodem třeba já.