Potom už nezbývá, než co nejrychleji vyřešit, kde složíme hlavu. Nebe se rychle zatahuje a všechny Honzovy radary hlásí setrvalý déšť. V dáli hřmí.

Pekelné doly jsou zase vyhlášenou motorkářskou atrakcí, která obvykle ohromí i lidi, kteří v životě nevlastnili ani malého mopeda, což jsem mimochodem třeba já.

Vyjeli jsme tedy z Lindavy směrem na Brniště, kde mají po cestě Stezku hastrmanů, kterou ocení hlavně děti. My ji vzali jenom okrajově, přece jen to tu už důvěrně známe, ale stojí za to si ji projít nebo projet, i když už nemáte s sebou žádné dětské aliby. Je totiž moc hezká, vede podél místního rybníka a je plná různých dřevěných postaviček, zvířátek a v některých místech máte pocit, že na vás zpoza vrbičky už už vyskočí Josef Dvořák v zeleném fráčku a s hrnečkem připraveným na komfortní pobyt pro vaši dušičku.

Jak ví každý cyklista, vítr nikdy nefouká tak, aby vám pomáhal do zad. Ten si vždycky najde směr, kterým vám tu cestu znepříjemní a ztíží.

Tak jsme teda vlezli do sauny, kterou Honza miluje a já ji nemusím, protože se při ní překvapivě potím. Zpocená jsem z ní za chvilku vylezla, že si tedy lehnu na lehátko a počkám, až rodinka opustí tu vířivku. Ta se k tomu ale rozhodně neměla a vířivku opustila až nedobrovolně tehdy, kdy se k ní nevybíravě vecpala parta černošských výrostků a všichni dohromady včetně vody se do ní prostě nevešli.

Navštívili jsme Lovecký zámeček v Rohoznici, což je zpustlá pseudogotická stavba v lese mezi Dobřenicemi a Rohoznicí., která je v tak špatném stavu, že všude visí cedule Zákaz vstupu, což samozřejmě nezabránilo Honzovi v tom, aby se v nestřeženém okamžiku, kdy já se zrovna kochala u okna výhledem na bujně rostoucí křoví a kopřivy, nevydrápal na cimbuří a nezkoušel, jestli ho udrží.

Neee! zaúpěl můj milovník rozhleden a šplhání všeho druhu.
Tohle nám přece nemůžete udělat, vrhal psí oči střídavě na paní uklizečku i paní z kavárny. Neváhal dokonce nabídnout jim malý úplateček ve formě dobrovolného vstupného, které se tam ale neplatilo.