Pravda, sice jsem si na chvilku zdřímla, ale i tak mi začala být krajina po nějaké době povědomá, takže jsem Honzu upozornila, že se mi zdá, že jezdíme v kruzích, jestli si toho taky všimnul.

Cesta ke kostelíku je dlouhá přibližně 200 metrů, takže to dá v pohodě i důchodce nebo malé dítě. Každých cca 15 – 20 metrů mineme jeden výjev ze života Krista a na konci štreky čeká kostelík a dokonce i lavička k odpočinku. Za kostelem je pak ještě jedno sousoší, trošku poničené, pravda, zase ale s pěkným posezením.

Vypadá to tady tak trochu jako v malém tropickém pralese. Pravda, není to schůdné, kdykoli si vzpomenete, já tu ráda chodím hlavně brzy na jaře, protože jak začnou růst kopřivy, pěšinka na vstupu jimi zaroste a člověk se dost popálí. Takže v tom případě asi jedině v holinách, se srpem anebo to nechat na jindy. 🙂

„…a tady máte od nás dárek.“ povídá a strká mi do ruky DVD a CD.
Koukám poněkud překvapeně a nechápavě, na přebalu se na mě culí postarší strejda a o pár let mladší teta.
Co to je proboha? říkám si a v hlavě už mi zní známá melodie.

Pokračujeme směrem ke Strážnému, což je obec, kde kdysi dávno chcípnul pes a druhý den ráno se narodil ten samej s přesvědčením, že je něco lepšího. A tak se tu snoubí několik různých značně nesourodých světů jako jsou honosná kasina na straně jedné a stánky vietnamců s nevkusnými sádrovými trpaslíky či fialovými milkami na druhé.

Honza jako rodilý pražák zajistil chalupu 30 km od města a napůjčoval si spoustu knih, kudy kam a jak v Praze. Ty knihy vyrovnal na polici a jak neměl čas, podíval se do nich až těsně před dnem „d“. Výsledkem bylo, že nám naplánoval ty největší fláky, které jsme už viděli každý přibližně třicetkrát, takže těžká nuda.

Normální člověk by to vzdal a vyrazil normálně pod stan, Honza ale se mnou vyhrál bitvu a vybojoval si jednu noc pod pevnou střechou, takže se o ni rozhodně nechtěl nechat připravit.