Ruská dvojice s psíkem se tu navzdory značce omezující stání na pouhých 30 minut evidentně chystala přespat v autě. Nic proti tomu. Akorát my tu jako blbci pokaždé při zastavení dáváme za okénko parkovací hodiny, abychom se pohybovali v mezích místních předpisů. Tma připomíná pytel, ale i tak ty hodiny nastavíme znovu. Slušně pozdravíme Hallo, což zůstane bez odpovědi, popadneme svoje ručníky a hrrr ke sprše.

Z cesty je matně vidět, že máme po levé ruce něco jako díru. Díru ucpanou mlhou. Tady by i Rákosníček ozbrojený nožíkem, kterým ji cht

Paní v pokladně jsme dost překvapili, že ještě chceme jít dovnitř a je jí to blbé, abychom zaplatili každý po v přepočtu ca 150. korunách za poloviční dobu, a tak se nám snaží vysvětlit, že se nám to nevyplatí, protože hodinovou vstupenku v systému nemá a tak nám ji nemůže dát.
Jo, to chápeme všichni, ale, vysvětluju jí, že my potřebujme hlavně sprchu.

Jednou jsme zapadli do křoví a cesta náhle končila. A pak najednou uprostřed ničeho zjevilo se před námi obdělané políčko kukuřice. Jak se tam ti lidé, co se o něj starali, dostávají, je nám záhadou dodnes. Heliport jsme v Rumunsku vyloučili.

Vyhlídka je jakžtakž značena, ale turisté tu žádní nejsou. Což je hrozně fajn. Člověk potká akorát tak pár pasoucích se kravek a hlavně stopy po nich.
I díky tomu tu Honza získal své indiánské jméno, které jsem ale pod přísahou slíbila nikomu neprozradit. Informace, že jméno získal díky tomu, že se mu 2x těsně za sebou podařilo v trávě šlápnout do kravince, se však přísaha netýkala.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, zjeví se přímo proti nám čtveřice mladých aktivních psů a hrrr na nás. Jednoho mám přímo u nohy, nechce mi povolit krok a výhružně vrčí. To je ale tak všechno, nic víc si nedovolí. O chvilku později za psy přicupitá dědula, co tam pase kravky a ovce a taky vrčí. Vrčí ale rumunsky.

Na dnešek předpovídaly všechny Honzovy radary déšť. Snad jen Norové, jak povídal, jsou v opozici a hlásí mírnou přepršku jen na odpolko. Ráno přitom bylo sucho až vedro. Máme tedy zůstat na chalupě a čekat, až se náš deštivý osud naplní? Řekli jsme si, že ne.