Ušli jsme 807 metrů, hlásí muž s pohledem na svého elektronického stopaře, což mě ohromí. Vážně už tuhle trasu považuju za turistiku?

Moritzburg je takové malé ospalé městečko, které by nejspíš nebylo ničím zajímavé, kdyby tady neměla svůj zámek pohádková Popelka. A zámek je to opravdu výstavní. Monumentální, s krásnou příjezdovou cestou z jedné i druhé strany. Člověku to nedá, a po chvíli se začne rozhlížet, jestli náhodou koutkem očka nezahlédne, jak k ní cválá pohádkový Jurášek.

Od divadla jsme se zvědavě pustili po schodech rovnou směrem na Zwinger a člověku by se, když se potom rozhlíží shora, chtělo rovnou vydechnout „To je ale nádhera!“, kdyby to tady nepřipomínalo spíš bombardování Drážďan.  Všude rozkopáno, stavební stroje a celé vnitřní náměstí se stalo regulérním staveništěm zvnějšku obehnaným nádherným palácem.

U vodopádu jsme sami. Je krásnej, ale celej zamřížovanej, jako by byl zavřenej v base, což kazí celkový  dojem z něj. A pak taky to, že proti němu stojí hotel a za ním stojí auta a prosvítá silnice.

Zpátky už se regulérně stmívá. Jdu napřed a jdu bez světla. Člověk si obvykle nebere čelovku, když jednou konečně spí na hotelu.

Já hloupá se vždycky Alpám bránila a obdivovala všechny ty namakané turisty, co zásobují svýma úžasnýma fotkama jak Instagram, tak facebook. Obdivovala jsem je, jak to zvládají, protože mnohé z těchto borců jsem v životě na túře neviděla.

10.9. 2023 neděle Ráno jsem se probudila cca v 6 hodin a z toho, že stojíme zadarmo na placeném parkovišti, jsem byla docela vyplesklá. Honza spokojeně chrněl a tak jsem si vykreslovala

Ruská dvojice s psíkem se tu navzdory značce omezující stání na pouhých 30 minut evidentně chystala přespat v autě. Nic proti tomu. Akorát my tu jako blbci pokaždé při zastavení dáváme za okénko parkovací hodiny, abychom se pohybovali v mezích místních předpisů. Tma připomíná pytel, ale i tak ty hodiny nastavíme znovu. Slušně pozdravíme Hallo, což zůstane bez odpovědi, popadneme svoje ručníky a hrrr ke sprše.