V Jelgavě není Íčko hned u nádraží, jak už jsme za ten týden zvyklé. Tam je jen náměstíčko s nevzhledným sousoším hrdiny, který zabil zvíře. Na tom, zda mrtvé je prase nebo medvěd jsme se s Věrou neshodly do konce výletu. To, že jsme nakonec vybraly medvěda, byla dílem náhoda a dílem konstatování, že je to exotičtější zvíře a taky větší. Nebudeme tedy vypadat jako dvě blbky, které se vypravily do Lotyšska za prasetem.

V Lotyšsku se opravdu hodně staví a jestli jsem si někdy myslela že je naše město příšerně rozkopané, tak se mu teď hluboce omlouvám. Tolik poházeného stavebního materiálu, strojů, výkopů a kamení pohromadě jako v Lotyšsku jsem v životě neviděla. Přitom ale ta kvalita mnohdy kulhala nejenom na nohy, ale i na ruce.

Stojíme u pokladny a najednou se udělá rozruch. Za pár minut odsud s velkým humbukem vyvádějí dva dospělé spratky.  Paní stojící ve frontě přede mnou se nás snaží varovat, že jsou to kapsáři a že si máme hlídat mobily a peníze. Moc jí nerozumíme, ale když pochopí, že jsme cizinky, přidá na gestikulaci.  Je hodně přesvědčivá a tak nám to nakonec dojde a děkujeme a usmíváme se.

Chvíli jsme si poklábosily s Miroslavem, který se úplně vyděsil, když jsme mu prozradily, že ubytovány tu budeme celý týden.
“A co chcete dělat týden v Rize?” vypadlo z něj spontánně.

Mým cílem číslo jedna je totiž toaleta a to docela urgentně.  A tak táhnu Honzu za ruku po směru šipky s dvěma písmeny WC a ten se jen směje a koulí očima. No, jen aby ho ten smích brzy nepřešel, vrčím a za chvilku objevím dvě docela moderně vyhlížející kadibudky. Před jednou z nich je celkem živo. Shluk lidí. Postrkují se, skáčou dovnitř a zase ven. Kadibudka se otvírá a zase zavírá a tak pořád dokola. To jsou teda blbý hry, pomyslím si a vlezu do té druhé. A už jsem taky ve hře. Najdu čudlík, snažím se zavřít, což se povede. Ale než stihnu rozepnout zip u kraťasů, dveře se samovolně rozjedou na šířku vrat od stodoly. Koukám jako tydýt. Naproti mně v druhé budce nějaký francouz má podobný výraz. Zamáváme si.

Chateau Usse. Tohle je zámek přímo pohádkový, protože tu bydlí princezny. Tyčí se  přímo nad hlavní silnicí (vstup 14 Eur) a uvnitř najdete načančané figuríny princezen v dobových šatech. Jsou tak malinkaté a štíhlounké, až si mezi nimi připadám jako obryně a úkradkem pozoruju Honzu, jestli se do některé z nich nezakouká. Ten je ale naštěstí zahleděný do svého foťáku a holky se mu líbí spíš z masa a kůže než z umělé hmoty.

Zdálky by nikdo nepoznal, že zámecké kuchtičce ráno stačí přijít s nožíkem a vydloubnout si něco na vaření. Tím zahrady ve Vilandry jednoznačně předběhly všechny zahrady všech zámků, které jsme letos viděli nejmíň o půl míle.