Že se můj bike bude inspirovat úspěšností přepravy Českých drah, to jsem věru neplánovala ani nechtěla.

Pravda, sice jsem si na chvilku zdřímla, ale i tak mi začala být krajina po nějaké době povědomá, takže jsem Honzu upozornila, že se mi zdá, že jezdíme v kruzích, jestli si toho taky všimnul.

Cesta ke kostelíku je dlouhá přibližně 200 metrů, takže to dá v pohodě i důchodce nebo malé dítě. Každých cca 15 – 20 metrů mineme jeden výjev ze života Krista a na konci štreky čeká kostelík a dokonce i lavička k odpočinku. Za kostelem je pak ještě jedno sousoší, trošku poničené, pravda, zase ale s pěkným posezením.

Tyhle krádeže, ty tu máme každej Jamrock, vzala naše hlášení na vědomí beze známky zájmu policistka, které nás o hodinku později, když se dostavila do práce, předhodili, ale teda, že by tu někdo opruzoval už v půl šestý ráno, to se nám ještě nestalo. První oznámení čekáme jako každej rok, až tak kolem poledne.

Ovšem jak se zastavíte a dáte se do řeči, případně se naivně zeptáte, jestli na rozcestí zahnout vpravo nebo vlevo, už jste chycení. Guide s vámi obvykle prošmejdí okolí nejmíň 2x, jen aby to trvalo co nejdéle, žene vás jako nadmutou kozu, abyste si nestihli uvědomit, že vlastně po okolí kroužíte.

Volám tedy znovu na velvyslanectví v Rabatu, vysvětluji, že jsme atakováni SMSkami, doporučujícími nám útěk ze země ve stylu Bez dcerky neodejdu, přitom nám ale stále nikdo nezrušil letenku a vypravit se do centra pandemie prostě odmítáme. No a co se stane, když tady zůstanem a neposlechneme?

Vypadá to tady tak trochu jako v malém tropickém pralese. Pravda, není to schůdné, kdykoli si vzpomenete, já tu ráda chodím hlavně brzy na jaře, protože jak začnou růst kopřivy, pěšinka na vstupu jimi zaroste a člověk se dost popálí. Takže v tom případě asi jedině v holinách, se srpem anebo to nechat na jindy. 🙂