Moritzburg je takové malé ospalé městečko, které by nejspíš nebylo ničím zajímavé, kdyby tady neměla svůj zámek pohádková Popelka. A zámek je to opravdu výstavní. Monumentální, s krásnou příjezdovou cestou z jedné i druhé strany. Člověku to nedá, a po chvíli se začne rozhlížet, jestli náhodou koutkem očka nezahlédne, jak k ní cválá pohádkový Jurášek.

Od divadla jsme se zvědavě pustili po schodech rovnou směrem na Zwinger a člověku by se, když se potom rozhlíží shora, chtělo rovnou vydechnout „To je ale nádhera!“, kdyby to tady nepřipomínalo spíš bombardování Drážďan.  Všude rozkopáno, stavební stroje a celé vnitřní náměstí se stalo regulérním staveništěm zvnějšku obehnaným nádherným palácem.

U vodopádu jsme sami. Je krásnej, ale celej zamřížovanej, jako by byl zavřenej v base, což kazí celkový  dojem z něj. A pak taky to, že proti němu stojí hotel a za ním stojí auta a prosvítá silnice.

Zpátky už se regulérně stmívá. Jdu napřed a jdu bez světla. Člověk si obvykle nebere čelovku, když jednou konečně spí na hotelu.

Já hloupá se vždycky Alpám bránila a obdivovala všechny ty namakané turisty, co zásobují svýma úžasnýma fotkama jak Instagram, tak facebook. Obdivovala jsem je, jak to zvládají, protože mnohé z těchto borců jsem v životě na túře neviděla.

10.9. 2023 neděle Ráno jsem se probudila cca v 6 hodin a z toho, že stojíme zadarmo na placeném parkovišti, jsem byla docela vyplesklá. Honza spokojeně chrněl a tak jsem si vykreslovala

Ruská dvojice s psíkem se tu navzdory značce omezující stání na pouhých 30 minut evidentně chystala přespat v autě. Nic proti tomu. Akorát my tu jako blbci pokaždé při zastavení dáváme za okénko parkovací hodiny, abychom se pohybovali v mezích místních předpisů. Tma připomíná pytel, ale i tak ty hodiny nastavíme znovu. Slušně pozdravíme Hallo, což zůstane bez odpovědi, popadneme svoje ručníky a hrrr ke sprše.

Z cesty je matně vidět, že máme po levé ruce něco jako díru. Díru ucpanou mlhou. Tady by i Rákosníček ozbrojený nožíkem, kterým ji cht