Jednou jsme zapadli do křoví a cesta náhle končila. A pak najednou uprostřed ničeho zjevilo se před námi obdělané políčko kukuřice. Jak se tam ti lidé, co se o něj starali, dostávají, je nám záhadou dodnes. Heliport jsme v Rumunsku vyloučili.

Vyhlídka je jakžtakž značena, ale turisté tu žádní nejsou. Což je hrozně fajn. Člověk potká akorát tak pár pasoucích se kravek a hlavně stopy po nich.
I díky tomu tu Honza získal své indiánské jméno, které jsem ale pod přísahou slíbila nikomu neprozradit. Informace, že jméno získal díky tomu, že se mu 2x těsně za sebou podařilo v trávě šlápnout do kravince, se však přísaha netýkala.

A najednou, kde se vzala, tu se vzala, zjeví se přímo proti nám čtveřice mladých aktivních psů a hrrr na nás. Jednoho mám přímo u nohy, nechce mi povolit krok a výhružně vrčí. To je ale tak všechno, nic víc si nedovolí. O chvilku později za psy přicupitá dědula, co tam pase kravky a ovce a taky vrčí. Vrčí ale rumunsky.

Na dnešek předpovídaly všechny Honzovy radary déšť. Snad jen Norové, jak povídal, jsou v opozici a hlásí mírnou přepršku jen na odpolko. Ráno přitom bylo sucho až vedro. Máme tedy zůstat na chalupě a čekat, až se náš deštivý osud naplní? Řekli jsme si, že ne.

V naší chalupě je prostě autentické všechno včetně prošlých polívek ve spíži či sem tam nějakého pavoučka, který se tu cítí být doma a ty věčně občasné návštěvy ho akorát vykolejují.
Mám podivnou předtuchu, že se nám tu bude líbit.

Seznámily jsme se se zemí, která není příliš uchopitelná. Je plná paradoxů a pro turistu na první pohled nezajímavá. Je tu spousta památek a taky památek na sovětskou okupaci a její brutální realismus. Špatně oblečení lidé s nízkými mzdami platící eurem, na které zjevně nejsou a nikdy nebyli připraveni. Ruské kostely, kde vás nenechají fotit, a křesťanské, kde vás fotit nechají. Přesto je ta syrovost něčím přitažlivá.

V Jelgavě není Íčko hned u nádraží, jak už jsme za ten týden zvyklé. Tam je jen náměstíčko s nevzhledným sousoším hrdiny, který zabil zvíře. Na tom, zda mrtvé je prase nebo medvěd jsme se s Věrou neshodly do konce výletu. To, že jsme nakonec vybraly medvěda, byla dílem náhoda a dílem konstatování, že je to exotičtější zvíře a taky větší. Nebudeme tedy vypadat jako dvě blbky, které se vypravily do Lotyšska za prasetem.