Práce neosvobozuje. Svobodu a myšlení nelze ničím nahradit.

Samotná cesta busem je nepřekonatelným zážitkem. Hlava na hlavě, plno, ale přesto, hned jak nastoupím, pán zhruba v mém věku mi uvolňuje místo. Jsem v šoku, protože u nás v Česku by po mně „neštěknul“ pes a nepustil by mě nikdo, ani kdybych byla o 20 let starší a v ruce svírala berlu.

Za ploty na nás štěkají psi, kteří docela dost smrdí, tak jak smrdívali i u nás před nějakými 30. či 40. lety. Ti volně pobíhající zase neštěkají vůbec, naopak se chtějí družit, ale zdá se, že jsou domestikovaní a přivyklí na člověka a že tedy stejně jako krávy na vesnicích vždycky trefí domů do správných vrat, i tady psi vědí, kde dostanou naplněnou misku.

  1.-8.5.20211   S naší letošní jarní dovolenou bylo hned od začátku všechno špatně.   Už jen co mi dalo práce přesvědčit Honzu, že Gruzie je opravdu bezpečná země vhodná

Jak se stalo, že si vsugeroval, že je to zrovna výtah, to fakt nevím a nedokážu vysvětlit, ale od toho okamžiku s ním nebylo řeči. Prostě chtěl nahoru na výhled a było mu úplně jedno, že je všude zataženo a neuvidí stejně nic, chtěl jet výtahem, jen nevěděl, jak se k němu dostat. A tak pobíhal po okolí a ptal se kolemjdoucích, kde tady najde lift a rakušáci, jak jsou slušní a ochotní kdykoli pomoci, tak se mu samozřejmě snažili vyhovět, čili by mu ten lift ukázali, i kdyby ho měli přímo před ním postavit od základů. 😊

První, okolo čehož jsme museli projet, byl luxusní mastňácký kemp Daftoland. Při představě, že bychom zrovna tady měli spát, se mi dělalo až fyzicky nevolno. Stan na stanu a všude kolem lidová zábava za nelidové ceny. Dokonce i Honza, který si doteď pohrával s myšlenkou na jednu noc v kempíku spojenou s teplou sprchou, viditelně zvadnul.

Cestovat v době postcovidové je kolikrát větší punk než dobývat za Jacka Londona zlato na Aljašce. A tak nás nejdřív  ani ne týden před odletem do Gotteborgu zastihla zpráva, ze při