Dostaneme se totiž mezi dvě ramena řeky na území nikoho. Cyklistů je tady minimum, v podstatě pořád jedeme sami. Jenom krajina, občas pasoucí se chundelaté ovečky, čápi, potkali jsme dokonce dvě pěkné útulny, v nichž by se dalo normálně přespat, kdyby nebylo tak brzo. Při jízdě jsme jednou zahlédli i lišku.  Vůbec se nebála, pózovala Honzovi před fotoaparátem, takže jsem hned svého muže poučila, ať ani nepomyslí na nějaké hlazení. To bude vzteklina jak vyšitá.

Že existují nějaké Vítkovice jsem měla povědomí skoro vždycky. Poprvé jsem o nich ale zapřemýšlela tuším na začátku devadesátek, kdy jsem si za 100 bodů, nebo kolik to tehdá bylo,

Oběhnout si samotný Josefov není od věci také. Je to totiž místo, kde se tak trochu zastavil čas. Bývalé vojenské objekty, domy, velká prostranství a jinak mrtvo. Lidí tu takhle v neděli po obědě mnoho nepotkáte, některé obchody vypadají, že byly zavřeny už v devadesátkách a od té doby se nepřišlo na to, jestli se vyplatí je znovu zprovoznit anebo ne.

Cestou k němu jsme narazili i na krakovské divadlo. Za denního světlo působí tahle budova sice pěkně, ale tak nějak normálně. V umělém podvečerním osvětlení nás ale úplně chytlo za srdce svou zářivou nádherou. Byli jsme unešeni. Až tak, že Hanka opatrně vzala za kliku. Ta povolila a dveře se otevřely.

Práce neosvobozuje. Svobodu a myšlení nelze ničím nahradit.

Samotná cesta busem je nepřekonatelným zážitkem. Hlava na hlavě, plno, ale přesto, hned jak nastoupím, pán zhruba v mém věku mi uvolňuje místo. Jsem v šoku, protože u nás v Česku by po mně „neštěknul“ pes a nepustil by mě nikdo, ani kdybych byla o 20 let starší a v ruce svírala berlu.

Za ploty na nás štěkají psi, kteří docela dost smrdí, tak jak smrdívali i u nás před nějakými 30. či 40. lety. Ti volně pobíhající zase neštěkají vůbec, naopak se chtějí družit, ale zdá se, že jsou domestikovaní a přivyklí na člověka a že tedy stejně jako krávy na vesnicích vždycky trefí domů do správných vrat, i tady psi vědí, kde dostanou naplněnou misku.