Leje tam jako z konve a už před parkovištěm se štosují auta. Spousta aut. Obsluha v pláštěnkách vybírá jen za zastavení 30 zlotých a chce je cash. V hotovosti nemáme ani jeden zlotý, krčíme rameny a bezradně ukazujeme Revolutku a vynucujeme si platbu kartou.
Proboha, jeďte! mávne rukou paní a tak vjíždíme bez placení.

Seznámily jsme se se zemí, která není příliš uchopitelná. Je plná paradoxů a pro turistu na první pohled nezajímavá. Je tu spousta památek a taky památek na sovětskou okupaci a její brutální realismus. Špatně oblečení lidé s nízkými mzdami platící eurem, na které zjevně nejsou a nikdy nebyli připraveni. Ruské kostely, kde vás nenechají fotit, a křesťanské, kde vás fotit nechají. Přesto je ta syrovost něčím přitažlivá.

V Jelgavě není Íčko hned u nádraží, jak už jsme za ten týden zvyklé. Tam je jen náměstíčko s nevzhledným sousoším hrdiny, který zabil zvíře. Na tom, zda mrtvé je prase nebo medvěd jsme se s Věrou neshodly do konce výletu. To, že jsme nakonec vybraly medvěda, byla dílem náhoda a dílem konstatování, že je to exotičtější zvíře a taky větší. Nebudeme tedy vypadat jako dvě blbky, které se vypravily do Lotyšska za prasetem.

V Lotyšsku se opravdu hodně staví a jestli jsem si někdy myslela že je naše město příšerně rozkopané, tak se mu teď hluboce omlouvám. Tolik poházeného stavebního materiálu, strojů, výkopů a kamení pohromadě jako v Lotyšsku jsem v životě neviděla. Přitom ale ta kvalita mnohdy kulhala nejenom na nohy, ale i na ruce.

Stojíme u pokladny a najednou se udělá rozruch. Za pár minut odsud s velkým humbukem vyvádějí dva dospělé spratky.  Paní stojící ve frontě přede mnou se nás snaží varovat, že jsou to kapsáři a že si máme hlídat mobily a peníze. Moc jí nerozumíme, ale když pochopí, že jsme cizinky, přidá na gestikulaci.  Je hodně přesvědčivá a tak nám to nakonec dojde a děkujeme a usmíváme se.

Chvíli jsme si poklábosily s Miroslavem, který se úplně vyděsil, když jsme mu prozradily, že ubytovány tu budeme celý týden.
„A co chcete dělat týden v Rize?“ vypadlo z něj spontánně.

V Jáchymově jsem ještě nikdy v životě nebyla. Že jsou tu radonové lázně sice vím, ale mnohem víc ho mám spojený s uranem a nechvalně známými 50. léty. A i když jsou to léta neveselá, až truchlivá, je to jedno z období, která mě na české historii opravdu hodně zajímají.